Knihy | Tajomstvá dokorán

Milan Richter

Tajomstvá dokorán

vybrané básne

Edícia: Uprostred prúdu

Počet strán:299
Väzba:brožovaná väzba so záložkou
Rozmery:135x200 mm
Rok vydania:2008
Váha:300
ISBN:8089178278
Cena: 5,00 €

Vybrané básne autora strednej staršej generácie, doplnené o cyklus nových veršov Poďme, vyrážame! Kniha je bohato ilustrovaná fotografiami autora a jeho slovenských i zahraničných kolegov, jeho rodiny. Okrem doslovu od českej poetky Jany Štroblovej nájde čitateľ v knihe aj úryvky z rozhovorov s M. Richterom v Slovenskom rozhlase, Literárnom týždenníku a v Knižnej revue.


"Milan Richter je básník, spontánně reagující i na sebenepatrnější podněty zvenčí. Není těžké ho odlišit od těch, kdo se pohybují jen v začarovaném kruhu svého prvního, druhého či bůhvíkolikerého „já“ a vzbuzují čím dál rozšířenější mínění, že poezie je v podstatě nudná záležitost. Schopností bezprostředních reakcí a zároveň objektivizačním úsilím – snahou dodat jakési obecnější platnosti i zážitkům nejsubjektivnějším – připomene Richter tu a tam našeho již nežijícího Miroslava Holuba. Pro oba je navíc charakteristická jejich chuť obracet všední události naruby, objevovat skryté, často groteskní souvislosti a těmi se jako magickou osnovou ubírat k překvapivému závěru. U obou je všudypřítomná hořká, až nemilosrdná ironie a kritičnost k jakýmkoli iluzím, ať už osobním či společenským. Holub však měl přece jen aspoň jednu víru, a to víru ve všemocnost vědy, především pak v rozum. Takovou víru Richter nehlásá. Je citovější než Holub, jde ovšem o city vesměs neradostné. Soucit („nelítostná lítost“) s bezbrannými (dětmi, starými lidmi a zvířaty), jimž většinou není pomoci. Úzkost („na smrt úzkost“) z lidské rozpínavosti, z touhy ovládnout přírodu a všechno ostatní. Vědomí, že zaštiťovat se v tomto směru rozumem je nerozum. Ke všeobsáhlé skepsi Milana Richtera opravňuje i paměť krve, zadřená tříska židovské zkušenosti, jaká snad co do síly tragického prožitku nemá v současné poezii obdoby.
(...)
Snadnému vydávání některých Richterových básní nesporně v minulosti bránily i důvody další. Není to básník zrovna nepolitický, o jeho kritičnosti tu také padla už zmínka. Verše jako „Čo pekné vymyslíš v sivom meste, / ani mráz sa tu neudrží, / ani vzduch nemá čisté svedomie“ se někdejší vládnoucí moci věru líbit nemohly. Nebo představa sídliště plujícího jako „výletný parník vodami cintorína“, anebo tvrzení, že „v manéži života sú len dravé zvery, / cvičené poníky, šašovia a kurvy!“ A což teprve otevřené přiznání, že židovský prožitek neskončil vyhlazováním za války! V básni Ve mně zbořený chrám se mimo jiné praví: „Vo mne zbúraný chrám / mal tehly z pecí Osvienčimu, / na dreve jeho lavíc sedeli nevinní, ktorých zo zločinov / usvedčovali vlastné, naspamäť naučené frázy, / za jeho tórou sa skryli dobrodinci, otcovi priatelia, // keď pod jeho rakvou chrám sa náhle zrútil / pred mladou tvárou mojej matky, / ktorú Boh nechal samu s tromi deťmi / v tom holokauste päťdesiatych rokov…“
Veškerá tíha totality, vlastně všemožných totalit, která spolu s neustále se připomínajícím židovským údělem a dalšími a dalšími, tu většími, tu menšími zemskými tíhami ležela zřejmě vždycky jako kámen na Richterově tvorbě, byla nadmíru čitelná. A zrovna tak hořkost nad tím, že musel mnohé básně zapřít a u jiných strpět, „aby z lešenia hotovej básne vypadol verš, / aby ho pred mojím rozzúreným srdcom / nafľaku zabili“. Podobně jako anděl s poraněnými křídly prochází jeho tvorbou obraz bláznivého básníka shrnujícího střepy veršů i s krví – do šuplíku.
(...)"                                                                                                   Z doslovu Jany Štroblovej


UKÁŽKY


Náhla smrť


Na moje letné, slnkom spálené narodeniny
jeseň zaľahla náhle na ulice Oslo.


Dážď šľahal do okenných tabúľ môjho auta,
zúrivo, ako žiadza v útrobách chladnej ženy.


Studená voda zmyla vtáčí trus z bronzových hláv
svalnatých starších mužov vo Vigelandovom parku.


Sledujem plavovlásku, ako líže nanuk
jazýčkom zo zamatu, a nič sa vo mne nehne.


Medzi sivovlasými, krehkými diplomatmi
cítim sa bezpečnejšie ako dokumenty v sejfe.


(Mladý mexický veľvyslanec odletel do Číny
s prvými sťahovavými vtákmi.)


Uprostred mužnosti, štyridsaťpäť rokov,
a jeseň nemilosrdne na mňa ľahla.


Ako suchá a ťažká žena.
Ako náhla smrť.


Oslo 15. augusta 1993



Zradný zamat opony

Pii Tafdrupovej


Svetlo za oponou.
Za zamatom chlad.
S poslednou svojou kožkou
prísť na trh márnosti.


Obnažené bolí. Pod zamat
derie sa do kostí
tma prenatálnych dní.
Plač prvých prorokov.


Vlečieš lano tieňov,
podržalo ich nad priepasťou,
kým vošli do hmly pecí.
Všetci. Všetky. Dietky


toho, kto neopúšťa,
kto neodpúšťa. Včera, ani dnes.
Vynes ich. Spod. Spoza.
Stade, kde presakuje des.


Kde zamat strebe krv a pot.


Poď, hrôza.



Non serviam?


Kým tieňom krídla zmeriaš, koľko k stálici,
nakúpiš tvrdý úder po líci
a nastavíš hneď druhé, zradca proroka…


Ale… Boh ťa len skúša,
temravá duša,
či prežiješ v tej role otroka


a či mu budeš blahorečiť,
až zo zajatia vyvedie ťa do púšte…


Nebudem slúžiť! povedz. Odpusťte!
Chcem byť len človek, ktorý verí,
že v noci anjel s čiernym perím
mu tieni výhľad na zrod prvých svetov.


Nebudeš slúžiť? To sa ľahko povie.
Keď pred tebou sa v púšti zjaví krovie,

nabetón vieš, že Pán zas hľadá svedkov.


 

Newsletter

Ak chcete byť pravidelne informovaný a dostávať aktuálne informácie, prihláste sa do nášho mailing listu.

Naša ponuka

Milan Rúfus

Dielo III

Neskorý autoportrét, Čítanie z údelu, Vážka, Malá nočná hudba

Paolo Zhang

Tieň jin-jangu

Aharon Appelfeld

Dva osudy

Cilka, Katerina